1. Korintským 13
1. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
2. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
3. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
4. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
5. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
6. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
7. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
8. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.
9. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
10. až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
11. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
12. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
13. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
To světlo ve tmě svítí a tma se ho nezmocnila...
Jan 1.5
Zbloudilá ovce...
Jedna z nich, ta největší, zabloudila. Nechal těch devadesát devět a hledal tu jednu, dokud ji nenašel.
Když ji unaven našel, řekl té ovci: "Mám tě rád víc než těch devadesát devět..."
Tomášovo evangelium
Mt 18, 12; L 15, 4-7
***
Byl Den.
A byla Noc.
A Země byla nesličná
A pustá.
"Kdo jsi?"
křičel jí do tváře,
jak by měl úzkost,
že se mu jen zdá.
A déšť mu zalil ústa.
Neb
stála voda vzpřímená
nad dějstvím ryb jak šestý prst.
A nikde prám. A nikde chrám.
A neslyšeti Boha.
"Jsem Eva."
řekla, tišeji než les.
A zeměplazi metli vřes.
A pod Světem, jenž vířil tmou,
se třásla muří noha.
Bil zvon.
A kvetl hadí mord.
Obrátil kapsy naruby
a kladl před ní střep a nůž
a peří na hromádku.
"Jsem Adam!"
křičel na lesy.
A mraky šly jak procesí.
"Jsem Adam! Vše se začíná
a končí od začátku!"
Smutně se smála.
Žal i vděk
jak vydražený nábytek
v ní mrtvě ležel - naskládán
až po poslední vrásku.
Klekl jí k nohám.
Zalklá tmou,
skryla ho sama před sebou.
A Bůh si vzdychl - neviděn -
byv stvořiv pozdní lásku - - -
Karel Šiktanc - Adam a Eva
