Otvíráš mě dokořán
Otvíráš mě dokořán
z hloubi nebe luna visí...
...kolikrát jsem tu už byla
byla vším, byla kdysi
ještě cítím bolest ran
až v nicotu zmizelá
znovu jsem se vracela...
Z hloubi nebe luna mizí
otvíraná zas a znovu
až v nicotu ztemnělá
sílu sbírá když je v novu
temno světlu je už cizí...
...zas se vracím rozechvělá
abych se ti otevřela...
Přání
...a tak přála bych si
aby hebký samet očí tvých
byl v chvějící se záři
podzimního slunce
co ještě hřeje do mých tváří...
...a taky bych si přála
mít všude blízko kolem sebe
tvých tváří vlídnou něhu
jak v hloubce nekonečné nebe
jak oceán bez břehů...
...a mít ruku svou
zas pevně sevřenou v tvé dlani
před světem ukrytou
když bolestí mě raní...
Úvaha o úsměvu
„Smutně se smála.
Žal i vděk
jak vydražený nábytek
v ní mrtvě ležel - naskládán
až po poslední vrásku...“
Karel Šiktanc, Adam a Eva
V úsměvu každé ženy je ukrytý smutek...
V duši každé ženy je ukrytý smutek...
V duši každé ženy, je naskládán smutek...
Je to smutek její, ale je to i smutek jejích drahých, smutek neznámých, smutek lidí ze všech konců světa, lidí let minulých, všech generací, dávných věků, všech duší, které kdy žily své životy na téhle planetě...
Ale není vůbec vyloučené, že je v ní uložen už všechen smutek a bolest až od počátků Stvoření...
Ženská duše má tu moc brát na sebe smutky a bolesti všeho a všech odvěky věků...
Je to její prokletí, ale taky dar.
Dar proto, že tím, že dokáže vzít na sebe bolesti jiných, jejich bolest tak zmírňuje a pomáháhá ji lépe nést, unést a též i hojit...
A proto i v úsměvu každé ženy je schován smutek, protože v úsměvu ženy se zrcadlí její duše.
Někdy vidět není, není zjevný, někdy prosakuje do jejího úsměvu méně či více podle toho, zda ke všem smutkům nastřádaným se přidávají i smutky a bolesti její vlastní, které právě prožívá.
A ty jsou někdy tak neunesitelné, že úsměv pohřbí, že úsměv už nemá sílu...
Je dobře se usmívat, je dobře se smát.
A je vzácné se umět usmívat ač v duši „až po poslední vrásku“ je naskládaná bolest vlastní i bolest celého světa...
O to cennější ten úsměv je, že je tady přes všechnu tu bolest, navzdory všemu smutku...
Usmívá se, přestože VÍ, usmívá se a VÍ...
P.S.: To vše se týká nejen ženské duše, ale i ženské části jakékoliv duše, tedy i mužské.
Ale muži s tím asi zacházejí jinak...
Listopadová mlha
Mé slzy vyschly
a bolest necítím
necítím nic
jen hlubokou samotu
Už venku se setmělo
vnímám jen mlhu
v které se ztrácelo
v dálce i nablízku
uvnitř a okolo
vše po celý den
Kéž jako ona jsem
zhojená smířená
bez hran a ostrosti
přijatá bolest
jen tušená
ukrytá ztracená
sama v sobě
když pláče...
na holých větvích stromů
na spadaném listí
na zvadlých stéblech trávy
na mých tvářích
pavučiny slz
pláču...
Cesta...
