Píseň o nejbližší vině
Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudliváčka
a kdosi strašně ublížil
A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál
A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj
A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
je studánka a plná krve
a každý u ní jednou stál
Jan Skácel
Uprostřed cesty
Ne, nenatrháš z nebe hvězd,
A přece věř, že natrháš.
V boj marný když se nevrháš,
tu za dnů vázneš v jílu cest
a večer tiskna bradu v pěst,
svůj oheň čadit zříš a civíš v noc,
hluchého srdce němá stráž.
Ať cesty nikam nevedou,
tys po nich šel a šel jsi rád,
těch cest se nesmíš, nesmíš ptát,
snad není cest, jen lidé jdou
a jedna z hvězd je vždycky tvou
a z té ti zazní odpověď
až přestaneš se ptát...
Fráňa Šrámek
Když od sebe jsou srdce jenom krok
je někdy krok ten jako tisíc li
Když od sebe jsou srdce tisíc li
těch tisíc li je někdy jako krok
I my jsme tisíc li teď od sebe
ale mé srdce - tam je u tebe...
Neznámý
básník jezerní školy
...Jsi
z hedvábí! Jsi z hebkých ran!
Jsi z paměti prstů! Z ryb! A z vran!
...Jsi
milost má! Můj kříž! Můj stín!
Jsi letmo hvězd, ach, na podzim!
...Jsi
z korálů! A z Mléčných drah!
Jsi z čar! A z hrstí vlčí srsti!
...Jsi
moje srdce na vahách..
Karel Šiktanc, Adam a Eva
Zotvíraná jako růže, zatrnula všemi
trny. Sama rána. Sama vůně. Sama
růže, co si léta sama v sobě smutně
stůně. Sama úzkost. Že se vzbudí.
Že zas najde jenom sebe. Modrá žilka
prostřed hrudi. Modrá žilka prostřed
nebe. Mrtvá. Živá. A co ještě? A co
zbývá? Voda z deště. Při-ho-ří-vá.
Voda. Voda. Škoda všeho - - -
Žádná škoda - - -
Karel Šiktanc, Adam a Eva
Hrom,
jak by z čista jasna.
Jak by se setmělo. Jak by se lest jí,
krásná,
přitiskla na tělo. Jak by ji oběhli
v kolečku
vraníci. Jak by jim otěže voněly ostřicí.
Lehla,
a smála se. Že les tu prolhaný. A
že tu
bílým psům říkají Cikáni - - -
„Pojď,“
řekla,
„nezbývá
než si vzít korunu.
A sám si králem být. A, co mi do trůnu!“
„Pojď,“
řekl.
„Hroby spí.
Nemysli na ráno.
Králové mívají na růžích ustláno - - -“
Karel Šiktanc, Adam a Eva
Ptá se láska přátelství:
Proč jsi tu ty, když jsem tu já?
A přátelství odpoví:
Abych vykouzlil úsměv tam, kde ty necháváš slzy...
Věnováno velmi vzácnou jednou z labutích duší...
Děkuji Ti, drahá moje...
